Oběti sicariové jsou myšlenka mít zahrnuty Jonathan velekněz, i když je možné, že jeho vražda byla organizována Římský guvernér Antonius Felix. Některé vraždy se setkaly s přísnou odvetou Římanů na celé Hebrejské obyvatelstvo země. V některých případech však Sicarii propustí svou zamýšlenou oběť, pokud budou splněny jejich podmínky. Hodně z toho, co je známo o sicariové pochází z Iudaeorum Romanum Josephus, který napsal, že sicariové dohodly na propuštění uneseného ministra Eleazar, guvernér Chrámové okrsky, výměnou za uvolnění deset zajatých vrahů.

Na začátku První Římsko-Židovské Války, sicariové, a (případně) Fanatik pomocníky (Josephus diferencované mezi dva, ale ne vysvětlit hlavní rozdíly v hloubce), získal přístup do Jeruzaléma a dopustili řady zvěrstev ve snaze podněcovat obyvatelstvo do války proti Římu. V jednom účtu, uvedený v Talmudu, zničili zásobování města potravinami, pomocí hladovění přinutit lidi k boji proti římskému obléhání, místo vyjednávání míru. Jejich vůdci, včetně Menahem ben Jehuda a Eleazar ben Ya ‚ ir, byly pozoruhodné postavy ve válce, a skupina bojovala v mnoha bitvách proti Římanům jako vojáci. Spolu s malou skupinou následovníků se Menahem vydal do pevnosti Masada, převzal římskou posádku a povraždil tam všech 700 vojáků. Také převzali další pevnost zvanou Antonia a přemohli vojska Agrippy II. Vycvičil je také k provádění různých partyzánských operací na římských konvojích a legiích rozmístěných kolem Judeje.

Josephus také napsal, že Sicariové přepadli nedaleké Hebrejské vesnice včetně Ein Gedi, kde zmasakrovali 700 žen a dětí.

Fanatici, Sicariům a dalších významných rebelové konečně spojili své síly do útoku a dočasně přijmout Jeruzalém z Říma v 66 AD, kde obsadili Chrám v Jeruzalémě, popravovat každého, kdo se snažili bránit jejich moci. Místní obyvatelstvo odolalo jejich kontrole a zahájilo sérii obléhání a nájezdů, aby odstranilo povstalecké frakce. Povstalci nakonec povstání umlčeli a Jeruzalém zůstal po celou dobu války ve svých rukou. Římané nakonec přišli vzít zpět město, a vedli protiútoky a obléhání, aby vyhladověli povstalce uvnitř. Povstalci se nějakou dobu drželi, ale neustálé hašteření a nedostatek vedení vedly skupiny k rozpadu. Vůdce Sicarii, Menahem, byl zabit soupeřícími frakcemi během hádky. Brzy Římané znovu získali kontrolu a nakonec zničili celé město v roce 70 nl.

Eleazar a jeho následovníci se vrátili do Masady a pokračovali ve vzpouře proti Římanům až do roku 73 NL. Římané nakonec pevnost obsadili a podle Josepha zjistili, že většina jejích obránců spáchala spíše sebevraždu, než aby se vzdala. V Josephus‘ Židovské Války (vii), po pádu Chrámu v roce 70 nl, sicariové se stal dominantní revoluční hebrejské frakce, rozptýlené v zahraničí. Josephus zejména sdružuje je s hromadnou sebevraždu na Masady v roce 73 AD a následné odmítnutí „poslouchat zdanění sčítání lidu, kdy Cyrenius byl poslán do Judeje, aby se jeden“ (Josephus) jako součást jejich povstání náboženské a politické schéma.

Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti Ježíšových apoštolů Podle Nového zákona, byl některými věřil být sicarius. Proti tomuto názoru protestují moderní historici, hlavně proto, že Josephus ve válce Židům (2:254-7) zmiňuje výskyt sicariové jako nový fenomén v průběhu prokuratury Felix (52-60 AD), bez zjevné souvislosti se skupinou tzv. Sicariům Římany v dobách Quirinius. 2. století kompendium Židovské ústní zákon, Mišnu (Makhshirin 1:6), zmiňuje slovo sikrin (hebrejsky: סיקרין), snad související s Sicariům, a který je vysvětlen raných rabínských komentátorů jako vztahující se k řecké: ληστής (= loupežníci), a vládní personál zapojený s prováděcích předpisů Sicaricon. Maimonides, v jeho Mišně Komentář (Makhshirin 1:6), vysvětluje, stejné slovo sikrin ve smyslu „lidé, kteří obtěžují a kteří jsou nakloněni násilí.“